část 2..teče do bot a první knedlík!!

Tak je to konečně tady. Po delší době jsem se dostal opět k napsání další části svého blogu. Doufám, že to aspoň někdo čte. Navíc jsem přidal pár fotek. Proč jsem se tak zpozdil ? Protože mi pekelně teče do bot. Proto začnu trochu školou (nuuuuudááááá).

skupina 732, zleva: Matthias (GER), Raszvan (RO), "Trestanec" (CZ), Eduardas (LT), Tomasz (PL) 

Ve škole je to k pos*ání. Plno miniprojektů, deadliny jsou hned druhej tejden a do toho musíme makat na hlavním projektu. A do toho to místní rádoby profesoři neskutečně hrotí. Tak jsme například měli odevzdat takovej hrubej návrh našeho hlavního projektu, tzv. P-0. Nějaká osnova, odpovědi na základní otázky a vize dalšího pokračovaní na projektu. Paráda. Ale naše vedoucí (věřte nebo ne, ale je to kupodivu opět Rumunka) rozhodl, že než odevzdáme vlastní P0, což je samo o sobě vlastně hrubý návrh, musíme o týden dřív odevzdat nový hrubý návrh našeho hrubého návrhu P0. Logika WTF?? Vytisknutý, podepsaný, v deskách, 3 kopie a já nevím co všechno. Zbytečnosti, zbytečnosti, zbytečnosti.

Psal se první test. Informace ze strany profesora byly více než optimistické: "jedná se jen o takové základy, věci, co se probíraly na cvikách, nemusíte z toho mít vůbec strach. " No nedal jsem to. A se mnou dalších 50% lidí. Takže oprava v lednu....začíná mi opravdu téct do bot. Proč já magor šel na techniku. Ženský žádný, a když jo, tak buď "Made in Romania" nebo počítačová macecha, kterou rozpálí jen Matlab R2009b - a s takovou holkou si opravdu nepokecáte. Ani klasická důchodovská metoda o počasí v Dánsku nelze použít, protože počasí se tady mění každých 5 minut.

To mi připomíná, že i v takovém počasí neustále znásilňuji své neustále sílící a hubnoucí tělo na mém impozantním bicyklu. Bohužel i sebelepší technika nakonec tomuto počasí podlehne:

moje kolo je to bílé vpravo

Byl jsem proto nucen koupit si lítačku na autobusy (která mimochodem stojí na měsíc v přepočtu 1108,- Kč a aby toho nebylo málo, tak neplatí pro noční autobusy, který navíc stojí 2x tolik) do doby, než si kolo opravím nebo se stane zázrak. Kolo jsem sám spravit nedokázal (absence času, nářadí a času) - dal jsem tedy přednost zázraku - jeden kámoš z druhý koleje měl kola dvě, tak mi jedno propůjčil. Kolo bylo super až na dva drobné nedostatky. Bylo sytě růžové a mělo košík. Košík byl navíc vepředu!! Takže bukvice Pepa každé ráno v dešti a tmě stylově cestoval do školy s notebookem místo čivavy v košíku. Pak se ale stal druhý zázrak a přijela kavalérie z Čech.

Kavalérie čítala 1 bratra, 1 přítelkyni, 66 piv, metaxu, 2 vodky, 2 slivovice, majoránku (ta, co se dává do bramboráku, nikoliv "srandu") , nářadí na opravu "Flashe" (nový nickname pro mé kolo) a tomu všemu veleli 3 kapitáni z rodiny Morganů. Dokážete si představit, že radost byla více než na místě.

...hoď se do klidu, o všechno jsem se postaral, kavalérie už je na cestě...

Kolo jsme nakonec spravili a nyní jezdí samo. Trochu mě mrzí, že jsem musel vrátit zpět legendární růžovku s  košíkem, ale ten pocit prohánět se po Aalborgu na kole vyrobeném v Československu, navíc na mezi pokuty za rychlost (i proti větru), je stejně tak slastné jako vyměnit dánské chcanky označované jako pivo za orgasmuspřinášející Svijany. Za dobu přítomnosti výsostné návštěvy jsme navštívili zajímavá místa v Dánsku. První cesta vedla na nejsevernější cíp Dánska - mys a město Skagen. Velice navštěvované místo, kde je ale v podstatě hovno. Stýkají se tu dvě moře, pekelně dlouhá pláž a pár bunkrů z druhé světové. Do toho neskutečný vítr, smrad z rozkládajících se plžů všude na pláži a maják, který byl zrovna zavřen z důvodu údržby. Avšak v našem případě na nás čekalo překvapení - jak jinak. Na samotném cípu pláže se váleli čtyři tuleni a jeden rozkládající se delfín.

delfín Filip

3+1

 Tuleni byli úžasní. Jeden z nich ale plival krev a moc se nehýbal. Ale i tak jsem měl radost, že jsem poprvé viděl tři živé a jednoho chcípajícího tuleně ve volné přírodě. Ještě větší radost měl ale bratr, který zjistil, že vlastně urazil 1200 km, aby se podíval pravděpodobně na bolestivou smrt tak roztomilého zvířátka. Romantika jak má být.

Druhý výlet byl do Kodaně. Nádherné přístavní město s luxusním samosprávním ghetem "Christiana", kde se  nesmí fotit, kde žijou squatteři ohřívající se u hořících sudů v zavšivených hadrech a kde si na trhu můžete koupit milión druhů hašiše a trávy co hrdlo ráčí - a to všechno legálně. Dále pak obchod, kde je všechno zadarmo a provizorní restaurace, kde se můžete za levno najíst - ale myslím, že nejlíp to okomentoval bratr slovy: "..tak tady asi žrát nebudeme..". Socha malé mořské víly byla zrovna na dovolené na Expu v Číně a na jejím místě stála obrovská plazmová obrazovka, která vysílal online obrázky víly v kvalitě rumunské elektrické rozvodné sítě:

rumunská elektrická rozvodná síť (Bukurešť)

Noční a zábavný život v Aalborgu nyní sice trochu ustoupil kvůli nelidské zátěži ve škole, ale i tak se najde čas na legraci. Kola se tady kradou poměrně dost. Pokud zamykáte kolo, musíte zámek provléct nejlépe zadním kolem přes rám a zamknout k něčemu pevnému. Velmi často zde narážím na samotná přední kola zamčená ke kolostavům nebo jednoduše najdu kolo pohozené v křoví. Až do minulého úterý jsem nechápal, jak se ty kola můžou dostat jen tak do křoví nebo spíš - co vede lidi k tomu je tam házet. Každé úterý máme "international dinner" a vždy vaří jedna národnost z naší bandy asi 15 lidí. Minulé úterý vařili opět Češi a zabodovali s luxusním gulášem. Já se z něj teda druhej den ve škole asi 3x pos*al (a co vím, tak jsem nebyl sám), ale všem v tu chvíli náramně chutnal. Podle mě to muselo být tím dánským chlebem, co jsme k tomu jedli. Každopádně to nakonec skončilo tak, že můj polský kolega z našeho týmu se trochu víc přiopil a cestou domů mu spadl řetěz u kola. Bohužel z kola spadl taky a jak už to v podnapilém stavu bývá, jisté vrozené reflexy, jako třeba dávání rukou při pádu před sebe, aby jste si o silnici nerozsekali ksicht, přestávají fungovat. Rozlícený polák okamžitě odmítl řetěz spravovat a kolo jednoduše v afektu hodil do křoví. Naštěstí asi dva metry od něho stálo kolo nové. Polák nasedl a ujel asi dvacet centimetrů, než se znova rozsekal, protože kolo bylo zamčený. Nyní již opravdu nas*aný polák s ksichtem od krve vzal i druhé kolo a hodil ho k tomu prvnímu do křoví. Domů došel po svých, ráno zaspal a školu prochrápal. Na otázku, jestli se druhý den pro kolo vrátil odpověděl, že ne, protože neví, kde se to stalo. Miluju tyhle story....

Pokud jde o vzhled a módní trendy, místní Dánové působí velmi něžně. Blonďaté vlásky, většinou úhledně načesané dozadu a ve spodní polovině hlavy jsou vyholení, takže vypadaj jako kokoti s hrncem na palici. K tomu se vrací trend velikých brýlí se silnými obroučkami - ty co nosí vaše babička nebo děda, jen je na nich napsáno Diesel nebo Armani a stoji o něco víc než vaše auto. Svršek zdobí svetr s jelenem a v kalhotách vedou jednoznačně "mrkváče". Jelikož to k nám během 5 let taky dojde jako vždycky všechny kraviny - rovné kšiltovky, barevné holinky nebo poslouchání muziky z mobilu na plný koule, doporučuju tento typ oblečení a modních doplňků nevyhazovat a zabookovat si brýle u prarodičů.

Sehnal jsem si recept, jak uvařit houskový knedlík. Jistě jednoduchá věc, napoprvé se nemusejí tak úplně povést jako většina věcí napoprvé, ale vlastně nic složitého. Vše začalo, obálkou v mojí schránce od dánských úřadů, že si mám dojit vyzvednou CPR number. Jedná se o něco jako unikátní číslo vašeho pojištění v Dánsku. K tomu dostanete žlutou kartu a veškeré zdravotní výlohy máte víceméně gratis. Konečně to přišlo, sice s měsíčním zpožděním, ale přece - a navíc taková důležitá věc, která se rozhodně nesmí ztratit nebo poškodit. Hodil jsem obálku do báglu s tím, že si příští týden skočím pro žlutou kartu. A v tom mě napadlo, že bych mohl zkusit ty knedlíky. Když už jsem jel pro ingredience do supermarketu, vzal jsem s sebou prázdný lahve od piva, že je vrátím. Když jsem cpal lahve do mašiny v obchodu, zjistil jsem, že jedna lahev byla z poloviny plná (zvláštní, že jsem si toho nevšiml, když jsem je dával do batohu - pánbůh si asi chtěl z někoho udělat prdel). Paráda, bágl zase bude smrdět pivem a navíc je celej mokrej.....použil jsem všechny papírový kapesníky  na vytření zbytků piva a šel nakupovat. Na knedlíky je potřeba hrubá mouka. V Dánsku je sto padesát tisíc druhů mouky, ale nikde není napsáno, že je hrubá. Jen stovky obrázků různýho pečiva, chlebů, rohlíků atd..Pro každý produkt jiná mouka. Rozhodl jsem se koupit nejpravděpodobnější hrubou mouku, pro jistotu jsem koupil dva různý balíky a valil domů. Mouka se prodává v papírovým obalu, asi jako všude. Následkem rozlití piva a naprosto mokrého dna mého batohu se pivo nacucalo do obou obalů od mouky a přilepilo ke dnu. Když chudák Pepa přijel domů a suveréně chytil oba balíky od mouky a jal se vytáhnout, dna se utrhla a 1.250 kg pos*aný mouky se vysypalo přímo do batohu. Měl jsem ale radost, protože jedna z mouk byla skutečně hrubá. Ta druhá byla špatná, ale myslim, že to v tu chvíli bylo stejně jedno. Každopádně jsem byl šťastný, že jsem těch balíků nekoupil víc. Co teď? Pokusil jsem se většinu mouky vysypat do koše, ale stejně 80% vypadalo na koberec, takže jsem zbytek musel vysát. Mouka s pivem neskutečné smrdí a utvoří společně takovou sra*ku, že batoh musíte stejně hodit do pračky. Vzal jsem tedy batoh a hodil ho do pračky. Asi 5 minut před koncem programu praní jsem zjistil, že jsem z batohu vyndal všechny věci - až na jednu pojebanou obálku............Hodně lidí říká, že knedlíky jsou napoprvé relativně těžká věc a já nemohu nic jiného, než souhlasit.

Na konec ještě pár fotek:

dánská architektura - Aalborg

moje kolej - kam se hrabe Strahov nebo Bubeneč :))

smějící se dánské struhadlo

smějící se dánská zásuvka

Aalborg z vyhlídkové věže - pohled na fjord

moje lednička

mys Skagen

mys Skagen

zavřený maják

cesta z Kodaně do Aalborgu

část 1...jako Alenka v říši divů?

Rozhodl jsem se založit si vlastní blog, jelikož s tím, co tady v Aalborgu zažívám, se musím jednoznačně podělit. Současně bude tento legendární blog sloužit i pro ostatní "šťastlivce" (třeba z ČVUT či VUT), kteří si vyberou zcela náhodně Aalborg jako já.

Začnu hezky od začátku. Po té, co na své škole musíte vyplnit asi tak milión dvě stě tisíc byrokratických papírů, kterýma byste si na záchodě nejradši utřeli kliku, můžete s klidným srdcem odcestovat do asi 1200 km vzdálené říše divů jakou je Dánsko. Zajímavý na těch papírech bylo, že jste si je ještě museli nechat podepsat od dalších sto tisíc lidí, kteří většinou byli úplně všude na světě jen ne ve své kanceláři. A taky se mi stalo, že mě jeden člověk poslal nejdříve pro podpis od druhého člověka, který mi podpis nedal, protože tam nejdřív musel být podpis od toho prvního. Takže si můžete připadat jako tenisový míček - v mém případě jsem se cítil spíš jak kokot. 

Cesta byla relativně ok, jel jsem autem s kámošem a tak jsem si mohl vzít relativně hodně piv (teď už vím, že to bylo kurevsky málo piv) a kolo, bez kterého jste tady v Aalborgu jako slepec se slepym čoklem. Kolo jsem koupil v Čechách za čtyři kila a myslel jsem si v tu chvíli, že to byla moje nejlepší koupě v mým životě. Kolo je tu naprosto životně nepostradatelná záležitost. Navíc "Dánsko je placatý, buď v klidu...to se vůbec nenadřeš", slýchal jsem od lidí před odjezdem. Ne však s kolem za čtyři stovky a ne v Aalborgu. Do školy jsem to měl mít dle byrokratických papírů 4-5 km. Nakonec to mám 7,764 km a prudší kopce jsem v životě nejel ani na snowboardu. 25% elektrické energie je tady z větrných elektráren - hádejte proč - protože tady pořád fouká vítr - a hádejte jakým směrem - vždycky proti ať jedu kamkoliv !! Měsíc pro příjezdu jsem už najezdil jako Armstrong (ten s tou trumpetou). Na kole za pakatel je to ale už znát. Zadní brzda nebrzdí, přední chce utáhnout, šlapky ječí víc jak Dánky a nikdo nemá pumpičku (mám ty debilní ventilky, takže mi na benzínce nepomůžou), takže jezdím s poloprázdným kolem, což na komfortu ubírá ještě víc. Blatníky mám, ale ještě tady pořádně nepršelo (díky Bohu).

Musel jsem si s sebou vzít taky povlečení na peřinu a polštář, které tu taky měly dle byrokratických papírů být. Spaní jen v povlečení první týden byla ohromná prdel. Kolej je tu celkem parádní, hajzl a sprchu sdílím s dvěma (měl být jen jeden, ale znáte černochy) Kameruncema. Hoši z Afriky jsou černý jak noc a v pohodě, akorát s nimi sdílím ještě kuchyň a to je problém. V Praze na koleji jsem si občas musel držet nos, když vařily větvě (Vietnamci) ty jejich šlichty od Yakuzy. Ale co to tady předvádí afričtí domorodci je doslova kulervoucí. Recept je jednoduchý (ne že by mi ho řekli, ale odhadl jsem to dle čichu a amorfní UFO hmoty v hrnci): 2 kg zmoklého sena, 5 krys (snad i živých), sůl a odvahu. Šel jsem si udělat něco k jídlu zrovna v momentě, kdy byl jejich "eintopf" téměř hotov a to nekecám, musel jsem z tý kuchyně fakt zmizet. Zkrátka zhmotněný film "The Thing" od Johna Carpentera (1982). 

První dny než začala škola, jsem se seznámil s mnoha cizinci: španělé (těch je tu nejvíc), francouzi, američani, němci, estonci, italové, poláci a pekelní rumuni (ještě se k nim dostanu). Pokud by vás zajímaly holky, tak ty jsou tady moc pěkný. Byl jsem nucen, i přes svojí nevoli, založit si stupidní facebook. Bohužel je to místo, kde se dovíte o akcích i školních aktivitách (jako by to nešlo jinak). Navíc, když za vámi jeden večer přijdou tři krásný polonahý buchty každá z jiné země s otázkou, jestli nemáš facebook, tak by si člověk se slabší vůlí založil i menstruační kalendář. 

Aalborg je krásný město. Všechno je tu však pekelně drahý. Dal jsem si tady nejdražší pivo ve svým životě, v přepočtu za 175,- Kč a dostal jsem žlutý vychlazený cosi bez pěny se značkou Carlsberg. Pivko tu není ale nejhorší (narozdíl do Finska dle slov Němiho) ale ve srovnání s Čechama se jedná stejně o typické chcanky. Hospody jsou tu líbivý, ale jít do nich jednou na jídlo znamená následující týden žrát chleba s hořčicí a rýží, aby se vyrovnala průměrná útrata. Je tu taky ZOO, ale když jsem viděl vstupný, tak jsem si projel africká zvířata na Googlu. V centru je "bar street", kde je vedle sebe na obou stranách ulice asi tisíc barů. U vstupu se snaží místní silně nagelovaní a vypracovaní Dánové nalákat hosty právě do svého baru tím, že vám dají poukaz na malé pivo zdarma. Strategie je jednoduchá - vdechnout malý pivko, zakroutit se na parketu u nejnovější diskofilní s*ačky, jako že se náramně bavíte a změnit lokál. U desátého baru už je hudba lepší a člověk se skutečně začíná bavit (i když hrají pořád to samé). A má to zadarmo!! 

Životní úroveň je tu opravdu vysoká. Samá Audi a BMW. Anglicky tu umí i hajzlbába a můžete ji zaplatit kartou, protože terminál na kreditky tu maj i homelessáci (viděl jsem zatím dva - bez terminálů ale). Mohl jsem se učit dánštinu, ale nakonec jsem se rozhodl, že na to nemám čas. Je to jeden z nejhorších jazyků, co jsem slyšel a viděl. Všechno se jinak čte než píše a naopak. Lidi, co si jí zapsali jako předmět mi teď silně závidí. Je to směs němčiny, angličtiny, holandštiny a napuchlýho jazyka. 

Konečně začala škola. Univerzita je opravdu velká, je tu přes 10.000 studentů. Je to jak malý město, ze skla, oceli, betonu a cihel (omítky tu moc nejsou). Dalo by se říci, že je to moderní, ale v žádné učebně nechytnete wifi internet. Ano, je to opravdu tak. Nezbývá tedy už nic jiného než dávat pozor nebo spát - osobně to střídám, abych se vyhnul stereotypu. Dánové tady najeli na nový způsob výuky. Hlavním cílem je Projekt v velkým P, který navíc musíte dělat v týmu + pár předmětů, co vám mají pomoci. Můj tým má 5 členů - čtyři lidi + Rumun. Čech, Polák, Němec, Litvenec a již zmíněný ředitel Zeměkoule. Vyžaduje se tady po vás velké obětování volného času pro studování a práci na projektu, dělání (některých ) nesmyslných cvičení apod. Neustále mi tady cpou do hlavy, že jsem inženýr a že už jako něco znamenám. To mi potom vysvětlete, proč na hodině angličtiny zpíváme písničky a čteme básně (wtf?). Rumuni a Řekové dostávají při slovech "jsi inženýr" orgasmus a stávají se z nich hyperaktivní a hyperinteligentní neřízené střely. Ostatně, většina lidí je zde neskutečně aktivní a snaží se všechno nelidsky hrotit. Rychle tohle, rychle támhle to, ale při tom spěchu si ani neuvědomují, že jim z huby lezou neskutečné zhovadilosti typu - "..je mi jasný, že tady řešíte bezdrátový přenos elektrické energie přes vysokofrekvenční rezonanční indukční cívky, ale víte, že 1+1=2?". Říkáme jim "Captains Obvious" neboli "Kapitáni Očividní". Vždy mě s vážným ksichtem setřou něčím, co už znám ještě z dělohy např: "tráva je zelená" a pak se tváří jako Kolumbus, když objevil Ameriku. Tito kapitánové jsou velmi iniciativní - např. jeden Řek z druhé skupiny se rozhodl bez vědomí ostatních členů skupiny zfilmovat a podrobně zdokumentovat celou práci na projektu. Ostatní byli velmi nadšení. Bohužel jejich pokus o odstranění Řeka z týmu nevyšel. Uvidíme co bude dál v budoucnosti. 

Mám takový pocit, že si tady většina lidí hraje na něco, co opravdu není. Asi jako kdybyste přišli na pískoviště a dali dětem do ruky skafandry, ať letí vyměnit nějaký součástky na mezinárodní vesmírnou stanici. Tak si tu připadám já. Vím o tom všem jen něco málo a chtějí po mě nějaký vědecký objevy století. Ostatní si to asi nechtějí přiznat a jsou děsně důležití - zasloužili by dělo. Trochu mě to vyvádělo z míry do doby, než jsem zažil první laborky.

 Dostali jsme seznam humorných instrukcí typu: 

1) zamkněte dveře

2) zkontrolujte, že jsou dveře opravdu zamknuté

3) zkontrolujte kontrolku u zámku dveří, že svítí zeleně (zelená značí, že dveře jsou zamknuté)

4) vše znovu řádně překontrolujte

5) dejte zvukové znamení před zapnutím napětí na transformátoru

6) zapněte napětí

...atd

Tyto instrukce se opakují na 6-ti stránkách s pouze jediným rozdílem, že pokaždé změníte velikost napětí, jinak je to prostě to samý pořád dokola. Člověk se zdravým rozumem logicky začne jisté části automatizovat a nemusí je pořád číst dokola a dělat si u nich fajfky jako ze HOTOVO - když zamknu dveře, tak můžu další 3 body s klidem přeskočit, protože ty dveře jsou OPRAVDU ZAMČENÉ!!! Pracoval jsem s druhým týmem složený z italů a španělů. A řeknu vám, že jsem se tam málem zcvoknul. Španělé zřejmě nikdy nepracovali s elektřinou, takže když se mělo zapnout napětí, museli si 50x zatroubit, aby to všichni věděli a nikomu se nic nestalo. Jednou jsem tento zbytečný krok vynechal a víc "WHAT??...FUCK YOU...YOU ASSHOLE!!!!" jsem v těch 5-ti sekundách neslyšel jako za celý svůj život. Kamarád z jiné skupiny místo 10 ampér nastavil 10,5 ampér a vedle stojivší španelka si málem nas*ala do kalhot se slovy něco jako že to tu vybuchne a všichni tady chcípneme. Na ČVUTu jsme měli pod rukama 200 voltů, sem tam jsme nechali shořet pár součástek nebo rovnou celý trafo a nikdo ani necek. Tady nezatroubíte a poslali by na vás španělskou inkvizici. Už teď se těším na další laborky, jak budu všechno dělat tak, abych je všechny nas*al. 

Abyste si nemysleli, že je to tady jedno velký divadlo, tak musím říci něco na obhajobu Aalborgské univerzity. Nároky jsou tady opravdu vysoké, hlavně ze začátku semestru. Musíte tu hodně číst, počítat, pracovat na projektu a cvičeních a ve škole trávíte většinu svého času. Z toho důvodu je tady i vlastní kuchyň, odpočívárna s gaučem a stolním fotbálkem. Za jediný kredit tady musíte obětovat asi 40-50 hodin svého volného času. Já jich musím získat rovných 30, což je něco kolem 1500 hodin = 62 a půl dne = 2 měsíce čisté práce. Zatím to tak bohužel vypadá a to mě, dámy a pánové, lehce se*e a děsí zároveň. Ale ono se to nějak podá. 

Zkušenost je to obrovská a doporučuji každému, kdo má možnost vyjet studovat do zahraničí, nechť tak učiní. Ta sranda, jazyková a životní zkušenost za těch pár hodin práce a jednoho Rumuna opravdu stojí. Moje angličtina se zlepšuje každým týdnem. Toť můj první měsíc. Za měsíc se těšte na další zážitky z mého blogu :)).